AutTalk

Příběhy

Radovan

Radovan žije už devět let se mnou a přitom ve svém světě, který je nejspíš docela jiný než ten můj. Radovan je totiž autista.

Radovan se narodil před osmi lety v Benešově u Prahy s uzlíkem na pupeční šňůře. V té době bylo jeho sestře Miriam teprve 1 rok a 1 měsíc. Radovanově mamince bylo téměř 40 a Radovan byl její čtvrté dítě. Už od počátku to s Radovanem nebylo úplně jednoduché. Po nocích často plakával a moc toho nenaspal. Tato „báječná“ vlastnost, nespavost, mu zůstala ještě mnoho let. Se sestřičkou tehdy chodívali do postýlky kolem osmé, Ráďa usínal kolem až k jedenácté a vstával obyčejně mezi pátou a šestou, kdy měl začal přivolávat bušením do dveří. V půl roce šel nejprve první a po pár týdnech další vakcinu. Ráďa zkolaboval, přestal dýchat a do nemocnice jej odvezla záchranka. Byl jsem tam s ním. Radovan dostával silná antibiotika, z ekterých mu bylo zle. Po týdnu jej propustili domů a následovala třetí vakcína. Přemýšlel jsem nad tím, co cítí Radovan. Soudě dle jeho očí, bych řekl asi toto: Copak ta doktorka neví, že to nechci? Ale pak jsem si řekl, že někdy musíme dělat i ty věci, které nechceme. A pak jsem se ujistil tím, že lékařka přece sama jistě nejlépe ví, co dělá. Ve dvou letech Radovana očkovali zase. Tenkrát protestoval tak silně, až se lékařka sama píchla. Ovšem protesty nepomohly – s manželkou jsme věřili medicíně a Radovan dostal svoji poslední vakcínu. Od tohoto dne se jeho svět od toho mého začal vzdalovat.

V té době Radovan ztrácel zájem o hračky a o věci kolem něj. Po vakcinaci ho přestala dokonce zajímat veškerá slova, začal se potácet, ztrácel orientaci. Jeho oči působily smutně, pohled byl nepřítomný. Měl jsem pocit, že se někam ztrácí, jen jsem nerozuměl tomu kam…

Když je vzhůru, tak vyžaduje nepřetržitou pozornost dospělého člověka. Často mi předvádí, jak umí dělat hu-hu, jak umí pobíhat, skákat, gestikulovat, pokřikovat a taky stále silněji bušit do všeho, co vydává zvuky, hlavně do skel na oknech a na dveřích. Když má žízeň nebo hlad, tak mě nebo jiného dospěláka přitáhne za ruku ke špajzu či k lednici. Jí jenom to, co mu chutná a jí to pouze rukama. Od stolečku co chvíli odbíhá. Neznámé jídlo nepozře. Pije jenom z dětské láhve. Když se napije, tak láhev upustí tam, kde zrovna je. Od jisté doby Radovanovi nedávám čokoládu a sladké pribináčky, dokonce ani žádné mléko nebo rohlíky, protože mu to nedělá dobře. Jí hodně zeleniny a ovoce. K tomu mu sháním různé potravinové doplňky. Dále ho neskutečně baví lezení do výšek. Miluje houpání se na klice ode dveří, balancování na židli nebo vylézání na stůl či kredenc. Vždy má hrozně naspěch. Být na jednom místě, déle než minutu, je pro něj k nevydržení. Rychle musí přeběhnout do jiné místnosti, skákat nebo do něčeho bušit – doma v bytě na zeď v pokoji vybušil krásnou mapu. Několik minut je ochoten strávit pouze u pohádky o krtečkovi nebo o autech. Vlastně potřebuje neustálou změnu, přičemž je schopen přijmout jen změnu pro něj známou, takže to musí být stereotypní změna. A hlavně žádná překvapení, jelikož neznámých věcí či lidí se bojí. Hned je nervózní a křičí, pokud není na blízku já nebo jeho máma. Na návštěvách se mu většinou nelíbilo, a tak už nikam nechodíme. V restauraci nemá dostatečný prostor na běhání a taky tam nemůže jíst rukama, takže se stravujeme jen doma. Syn nemá žádný okruh přátel a většina mých kamarádů k nám už taky moc nechodí.

Vozím ho denně do speciální školy, kde se snaží porozumět jeho světu. Jeho sestřička chodí taky do školy, ale do té klasické. Radovan tam původně chodil také, ale po jisté době ho vyloučili. Schovával se totiž paní učitelce v kuchyňce na kredenci. Lezl tam zřejmě proto, že ten hluk, vycházející od podlahy, mu vadil. Taky pořád utíkal. Speciální škola je ale naprosto vyhovující. Každý den tam spolu jezdíme přes celou Prahu. Moc se mu to naše každodenní cestování líbí. Ráďa se rád vozí v autě. To máme společné, taky mám rád roadtripy. Máma se po synově vyloučení ze školky a návštěvě dětského psychiatra nervově zhroutila. Kvůli tomu se léčila v lázních. Po příjezdu přemýšlela o tom, že dá Radovana pryč. Tahle varianta se mi ale nelíbila. Věčnost jsme se hádali a stejně jsme se nemohli domluvit, co budeme dělat. Manželka ho chtěla dát do ústavu, ale s tím jsem nesouhlasil zase já, tak jsem nakonec s Radovanem odešel do malého bytu blízko jeho nové školky. Jednou, v nestřežené chvíli, si hrál s mojí tiskárnou, která mu natolik zaimponovala, že se ji zřejmě rozhodl ochočit tak, jako si Malý princ ochočil lišku. Pamatuju si, že jsem zachytil pohled na svého syna, který se šibalsky usmíval. Druhý pohled směřoval k tomu, na co se to vlastně usmívá. A pak jsem to hned pochopil. Ten úsměv věnoval tiskárně, kterou tahal za kabel po zemi. Teď už vlastně nevím, co jsem první zachytil. Jestli ten praskající zvuk nebo jeho úsměv. Těžko říct.

Brzy po našem společném odchodu od manželky jsem Radovanovi našel Lenku - osobní asistentku. Musel jsem totiž vyřešit to, kdy budu s ním a kdy budu pracovat. Najednou se už kolem něj nestřídaly tety, ale mohl si zvyknout jen na jeden obličej. Tehdy jsem Radovanovi dával na předpis prášky, které zřejmě vůbec neměl rád. Jeho tradiční výraz byl totiž obohacený o výraz podobný tomu, když si líznete kyselého citronu. Postupně jsem je vyměnil za jiné. Díky nim konečně ustoupily těžké zácpy a Ráďa se na svět začal zase usmívat. Taky už se nebojí, když je ve sprše. Další pokrok je ten, že už se v noci nebudí, a to spí úplně sám ve svém pokojíčku. Asistentka ho postupně naučila spoustu věcí - chodit na záchod, spláchnout, zavírat za sebou dveře, uklízet si hračky před spaním nebo taky samostatně jíst u stolu. Dnes už ho dokonale zná a většinou taky ví, co chce, i když si to neumí říct. On už taky rozumí, co se po něm chce, ale někdy ještě moc neposlouchá. Je také ještě víc tvořivý a rád zkouší pořád nové a nové metody, jak by dosáhl svého. Asistentka je hodně silná. Zvlášť nechápu její enormní sílu ve chvílích, když se Ráďa vzteká, kouše se do levé ruky nebo sebou hází o zem. Já už někdy propadám lehké panice, ale s ledově klidnou Lenkou to nakonec úspěšně zvládneme. Je vidět, že ji má hodně rád, evidentně mu její klid v kombinaci s neústupností hodně pomáhají. Když je mu totiž na blízku, tak je o dost mírnější. Máma si jej k sobě domů nebere, ale sestřičku vídá celkem pravidelně, zvlášť když ji přivezu každý druhý víkend. Bydlíme tam, co jeho sestřička chodí do školy, takže to máme všichni k sobě poměrně blízko. Moje dcera je skvělá. Přijde mi, že jí Radovan začíná i trochu rozumět. Zvlášť tehdy, když si hází spolu balónem. Jako by si rozuměli na zcela jiné, a mě skryté, úrovni.

Momentálně syn chodí do zvláštní školy. Byl jsem kvůli tomu v SPC (Speciálním pedagogickém centru), kde mi řekli, že v běžné škole bude potřebovat ještě dalšího asistenta –„asistenta pedagoga“. Ve škole Radovana je více podobných dětí jako on. Podle toho, co vím, je na ně paní učitelka neskutečně hodná a dává dětem potřebný prostor k jejich vlastní seberealizaci, což je na celém autismu to nejdůležitější. Pochopení a láska.

Zveřejněné příběhy rodin vyjadřují subjektivní pohled na problematiku autismu, resp. poruchu autistického spektra, přičemž nemusí zcela korespondovat s přesvědčeními a názory nadačního fondu.